• Nezařazené 11.11.2014 1 Comment

    Vítej na eBlogu. Toto je tvůj první příspěvek. Můžeš jej upravit nebo vymazat a začít s psaním vlastních příspěvků do blogu!

  • Je začátek června a tudíž děti slaví svůj den. Drahuška má vystoupení a Vojta se jde doučovat. Vojta se tváří naštvaně, ale jeho studijní výsledky jsou spíš neuspokojivé než naopak a tak se nedá nic dělat. Drahuška je naopak natěšená a dělá nám módní přehlídku. Vystupuje se svým kroužkem břišních tanečnic a včera dostala krásný nový modrý úbor. Moc jí sluší. Je blondýnka a opravdu modrá je barvou, kterou by měla preferovat. A tak Drahuška tady chodí již oblečená v úboru a zkouší si své taneční variace. Fakt je, že to vypadá hezky. Jsou to ještě takové neumělé pohyby, ale o to je krásnější. Také nikdo od sedmileté dívky ani neočekává, že by to mělo plnit funkci jiné podívané.

    Vojtu vezeme na doučko. Nechce se mu a ještě cestou smlouvá. Má smůlu. Je nafouklý. Kouká z okna. Drahuška je naproti tomu až nezdravě šťastná. Na Vojtu to působí tak, že ještě v posledním záblesku před odbočkou hlesne „ale mamko, když máme ten svátek?“. Má odpověď „Vojto, nemá to cenu, je konec roku a ty víš, jak na tom jsi …!!!“. Dále pokračovat nemusím a on už to dokonale pochopil. Trvalo to, ale …! Konečně stavíme a já ho předávám kamarádce a pomyslně foukám bebíčko její trpělivost. Já ji nemám. U svých dětí prostě ne!!!

    Vojta je jenom v těch nejlepších rukou. Oslavu svého dětského dne si patrně takto nepředstavoval. Já jeho studijní výsledky také ne. Je to jedna – jedna. S Drahuškou si nyní jedeme užívat. Já se těším na představení a ona na svoje kamarádky. Cesta nám pěkně ubíhá a již se blížíme ke Kolínu.

    V okolí pořádání dětského dne není ani místečko na zaparkování. Ještěže znám Kolín a vím o skrytých místech, která jen tak někdo nezná. Zaparkujeme celkem pohodlně. Přejdeme silnici a jsme tam, kde jsme být chtěly a potřebovaly. Už na nás čeká i teta Maruška. Stihly jsme to krásně. Drahuška nikoho nevidí v úboru orientálních tanečnic a malinko se stydí. S Maruškou ji povzbuzujeme, že jí to moc sluší. Je ráda. Jí se to konec konců líbí taky. Jen „stádečko“kolem je jiné, tak má trochu obavy.

    Dorazily jsme. Potkáváme maminky se svými orientálními tanečnicemi. Jsou oblečené civilně. Drahuška je na rozpacích. Uklidňuji ji, že je krásná. Hledáme učitelku. Nikde není. Děvčata se štosují. Okolo probíhá dětský den. Ostatní děti soutěží. Holčiny začínají být nervózní. Maminky jakbysmet. Hurá – támhle jde paní učitelka. Je jako vždy krásná a usměvavá. Za ten její úsměv se na ni už nikdo nezlobí. A taky nemá za co. Vystoupení je zařízené, ale převlékárna ne. Zavládne šum – „to máme jako holky převlékat zde? Na place?“ – táží se maminky. Paní učitelka jen pokrčí rameny a smutně opáčí – „tak třeba za těmi stromy“. Mamkám se nechce. Holčičkám to zase nevadí a tak jdou. Mamky jsou roztrpčené. Holky se stydí a hihňají. Jsou v tom všechny a tak lehce zapomenou, že se to „JAKO“ nesluší a jsou převlečeny co by dup.

    Všude vládne dětský smích. Je krásné počasí. Děti soutěží. Rodiče jsou pyšní, co ti jejich caparti všechno dokážou. Mrňousové vyhrávají žetony a potom si je mění za sladkosti, zmrzlinu, brambůrky, malé hračky a mnoho dalších maličkostí. Naše holky postávají. Paní učitelka hledá zodpovědné osoby a informace. Je to poněkud nezajištěné. Holky jsou k neudržení. Zkoušejí své taneční variace. Jsou smutné, že nemohou jít soutěžit. Mamky opět reptají. Učitelka poletuje sem tam a je z toho celá nesvá. Ví, že za to nemůže, ale je jedinou osobou, na kterou se jistě snese všechen hněv především maminek. Některé jsou již pěkně napružené. Holky nevědí co roupama. Začínají lumpačit. Kloužou se zvesela po rampě pro kočárky. Sem tam sebou plácnou. Jedny silonky se krásně roztrhly. Ale co, je vedro a stejně ostatní holky tuto vymoženost nemají. Náhle se zamotává sukně s cingrlátky kolem zábradlí. Michalka se jen tak tak udržela na nohou. Sukýnka se párá. Cingrlátka se kutálí po zemi. Mamka je pěkně vytočená. Ostatní - jí povzbuzené začínají reptat. Holky se daly dohromady a Míšu zamotávají do zbytku. Nějaký klučina jí podává balónek. „Nebuď smutná“ povídá. Míša si ho vezme. A hurá – paní učitelka „holky šup, za chvíli to vypukne“. Děvčata se řadí. Mamky přestávají huhlat. Řadí se za své ratolesti a všichni si klestí cestu k místu určení. Na dopravním hřišti je určen plácek pro vystoupení. Je na plném slunci. Pěkně se potíme. Holky se těší a vůbec je to nezajímá. Poskakují a vesele se chichotají. Cinkají svými šatičkami. Kroutí se.“ Šimi, šimi“ – holky se povzbuzují, vrtí se a jsou celé rozesmáté. Moc jim to sluší. Jsou pestré jak jarní kytičky, veselé a šťastné.

    Konečně, přichází řada na ně. Obecenstvo vytahuje kamery, foťáky a telefony. Těšíme se na holky. Ti, co zde nemají děti, koukají, co se to děje. Jdou na místo, kde se srocuje dav. Pořadatelé ohlašují vystoupení. Během chvilky není možno se okolo ani postavit. Taťkové berou malé diváky na ramena. Holky nastupují. Jsou krásně pestré. Penízky na jejich šátcích cinkají. Děláme jim prostor, aby se vůbec na plac dostaly a my viděli jejich představení. Dívky jsou na značkách. Ani nedýchají. Pekelně se soustředí a …, co to? Hudba hraje příliš potichu. Vedoucí malého souboru - Monička začíná představení, neslyší a znejistí. Podle čeho má reagovat? Je zmatená a má strach, že něco pokazila. Smutně se obrací na učitelku. Ta už, dnes – doslova chudák jen bezmocně očima hledá pomoc. Řítí se k ní pořadatelka„zlobí zvuk, promiňte – prosím“. Zvukař to dává do pořádku, učitelka uklidňuje své tanečnice. Jednička souboru si dodává odvahy u mamky. A…., začíná se hrát. Malá zkouška, super, je to slyšet. Holčiny nastupují na svá místa. Počáteční póza, hudba,…a …, nádhera, hlava souboru – Monička, rozjíždí představení. Písně zná dokonale. Dodává si odvahy, předzpívává si a …jede. Každá z tanečnic na její povel (při tanci, na každou sáhne, na jejich sehnuté hlavy)vstane. Monička nabírá jistoty, představení získává grády, malé tanečnice se vlní v rytmu hudby a mi fotíme, točíme, máme velikou radost. Malé tanečnice nás všechny dostaly. Svým umem, svoji odvahou, trpělivostí. Byly krásné, šťastné a nás všechny dokázaly velmi dobře pobavit. Jejich pestré sukně se roztočily v rytmu arabské chytlavé hudby. Mince se rozcinkaly. Tělíčka se rozvlnila. Bylo to úchvatné, působivé, oslňující. Dívky si to užily, paní učitelka si oddechla, my maminky jsme byly pyšné, Monička byla statečná, a i když chviličku měla slzičky na krajíčku, zvládla to dokonale. Za to tleskám všem zúčastněným.

    Moje tanečnice si proběhla „svůj“dětský den. Zúčastnila se krásných soutěží, nechala si na obličej namalovat motýla, svezla se vláčkem. Protože pěkně pálilo sluníčko, tak se i opálila.

    Cestou zpět jsme naložili „chytrého“Vojtu a hurá domů – krásný den. Ten už jenom zbývalo zakončit ohýnkem, opékáním vuřtů a vyprávěním, co že jsme to zažily.

  • To bylo nadělení. - Marta nám domluvila schůzku s rodiči svého přítele a byla to dokonalá fraška. Před svým vystoupením patrně prostudovali Haškova Švejka, nebo skoukli nějakou tu grotesku. Vše plynulo v duchu slaboduché konverzace a já na to hleděla, jako na hodně „blbý“ film.

    Marta je dcerou mého muže z prvního manželství. Do konce svých šestnácti let žila s námi ve společné domácnosti a tři měsíce před svými sedmnáctými narozeninami se s námi rozešla. Tedy rozešla? Odjela na pravidelnou návštěvu ke své matce a z té se nám již nevrátila. I když? Pro věci si přijela za doprovodu své „nové rodiny“ a se sdělením „tam mi bude lépe“ zase odfrčela.

    Zavládl všeobecný zmatek. Zlost vystřídal smutek a nyní? Nyní je to beznaděj. Holčina není ani u nás, ani u své matky, ale díky benevolenci svého zákonného zástupce žije u rodičů svého přítele.

    Je to pohledný chlapec s krásně uhrančivým pohledem modrých očí a temným obočím. Obličej má výrazných rysů a jeho podlouhlá tvář s výraznými lícními kostmi vyjadřuje svou pevně ukotvenou bradou pevné sebevědomí a temperament. Uprostřed se skví celkem výrazný, ne však rušivý nos. Vypovídající o jeho mírné sebestřednosti. Štíhlá  a vypracovaná postava musela Martu doslova nadchnout a pohledu jeho očí patrně by odolával málokdo. Tedy v případě, že by vás nehypnotizoval téměř vražedným pohledem. Tak jako se stalo mě – ošklivé maceše! Snad jen poslat „Marušku“ alias Martu pro nějaké to ovoce do hlubokého lesa. Ale máme květen a jahody se červenají za humny, proč plýtvat rozkazy.

    Samozřejmě, jako správně raněná zvěř jsem chtěla vysvětlit situaci a objasnit poměry. Nikoho to však nezajímalo. Je to pro mne malinko smutné, ale přitom velké ponaučení. Není důležité, jak cítíš a chápeš ty, ale to co cítí a chápou ostatní. Narazila jsem na zeď totálního nezájmu a myslím, že zde nejde o nikoho z nás, o naši rodinu. Marta dokud bude zvanou a milovanou osobou bude jí nasloucháno a nikomu jinému. Jak cítila naše soužití, se nyní mohu jenom dohadovat. Je to osobnost, která se rozhodla žít si svůj vlastní život, jen je to dle mého soudu, ať si kdo chce, co chce, říká – přeci jenom poněkud brzy.

  • Každý rok stavíme jezírko. Ne, že bychom to vyhledávali, ale jsme k tomu prakticky donuceni. Obzvlášť, když se nám  líbí mít na zahradě vodu. Tu nádherně bublající kulisu, kdy stačí jenom zavřít oči a ocitnete se ve svých snech a nápadech.

    Tak my po dobu čtyř let, co jsme se pro tuto rozkoš rozhodli, dokolečka dokola každým rokem budujeme. A není to budování jen tak pro nic za nic. Vlastně jednou to bylo z rozmaru, to přiznávám. To jsem prostě jenom chtěla trochu větší nádrž a také bahniště pro rostlinky. A jak tam byla ta pěkně stojací voda, tak můj syn Vojtěch toho hnedle využil a vkomponoval do té nádhery odchov blech. Ne, nejsou to takové ty blechy, co jdou na člověka, ale jsou to blechy pro jeho rybičky. Mají je rády a tak je tam prostě vysadil. Ruku v ruce s tímto jeho nápadem se tam vysadily i komáří larvy a časem se u jezírka pod kamenem zabydlela i žába. Žábu jsme pojmenovali Verča.

    Verča se rozmnožila a je tam nyní Veronik trochu více. Blechy  se množí taky a tak Vojta zásobuje svoje známé – chovatele rybiček, a komáři se vesele líhnou. Proti těm jsme začali používat repelenty a do oken vsadili sítě. Ty černé. Ač mě to velmi překvapilo, jsou o mnoho  méně nápadné, nežli jejich bílé příbuzné.

    Zpátky ale k té naší poslední stavbě. Po zimě jezírko neudrželo vodu. Zpočátku jsme mysleli, že jde jenom nějakou tu prasklinku, která se zalepí a bude to. Nádrž jsme rozebraly a hledali díru. Díra se našla a nádrž se naplnila. Po této akci jsme zjistili, že naše loňská chlouba je děravá jak cedník.

    Bylo rozhodnuto, bez jezírka a chovnopěstitelského bahňáku žít nemůžeme. Jelo se vybírat, a protože doba je zlá, rozpočet rodiny se přímoúměrně zdražování a inflaci zdá menší, muselo i jezírko se tomuto přizpůsobit. Nakupování proběhlo v OBI a my se u této činnosti uklidňovali tím, že příští rok zase stejně budeme jistě budovat. A protože i onen rozpočet je čím dál tenčí a menší, tak i jezírko se vybralo poněkud menší, tenčí a taky mělčí.

    V obchodě to tak markantně ale ještě nevypadalo. Obzvlášť mě se nádrž zdála celkem velká a hlavně stála velmi příjemných necelých dvou tisíců. To vyhrálo. Koupila jsem ještě leknínek, travičku zakrutichu a do bahňáčku rostlinku jménem kyprej a byla jsem navýsost spokojena. Manžel to nekomentoval. Vojta kroutil očima. Ale to dělá snad od narození. Byly doby, kdy jsem mu v duchu přezdívala Hurvajz. Drahuška byla nadšená z poletování po krámě, protože si mohla vybrat jednu věc. Vybrala si kus záclony. Domnívala jsem se, že Drahuška bude dělat Verče společnost a vytvoří v noci u jezírka pár: Víla & netvor.

    Dojeli jsme domů. Všichni očividně spokojeni. No, spojeny jsme byly mi dámy. Ale to  je vlastně to samé. Pánové se jistě těšili na stavbu.

    Minulé jezírko již bylo vykopané a to budoucí opravdu větší ukotvení nepotřebovalo, ba naopak. To mě malinko zamrzelo. Tak nějak jsem v OBI měla pocit, že je nádrž o něco rozměrnější. Bohužel nebyla!!! No, vracet ji však nepojedeme. Vždyť byla za tak výhodnou a hlavně příjemnou cenu. Ono to jistě bude krásné i tak. Pánové využili fólie z let minulých, pěkně je vysypali pískem a náš malý, nový, krásně černý lavor do písku posadili, jako do té nejměkčí postýlky. Bylo to krásné a něžné. Ze zbytku fólie vyrobili vedle celkem velký bahňák. Kolem usadily kameny. Napustila se voda. Pustila fontánka a i tak je to krásné. Jen se nám obrátil poměr bahniště vůči jezírku.

    Krmivo a zvířátka se nastěhovala  zpět a záclona, která měla, dle mého předpokladu být závojem pro krásnou vílu se stala sítí na kočárek pro  našeho kocoura Pištu.

    Kocour totiž miluje spaní v kočárku Drahušky a ta ho od koťátka vozí v tomto povozu. “To aby ho neštípali přeci komáři” - řekla Drahuška. A protože je to kocour parádník, tak krásnou výšivkou jistě nepohrdne. Já jenom doufám, že to pochopil a nebude tasit drápky při prvním úprku z kočárku. Jsou dny, kdy i on má své vrtochy!

  • To máme ale krásně. Já celé dny trávím na zahradě a je mi doslova nádherně. Je fakt, že jsem v úplňkovém týdnu tak trochu nad záhony meditovala a přitom je z dojetí zalívala i slzami. Celer mi z toho ožil a cibule s česnekem jsou snad již ke sklizni. Že by slaná voda měla tak blahodárný vliv? Nebo bude ta naše zemička přeci jenom měnit klima? To bychom mohli za nedlouho pomýšlet i na dvě sklizně v sezóně!

    Žiji ve středních Čechách a zároveň v takzvaném „deštném stínu“. Co to znamená? Možná bych se měla dát na pěstování kaktusů a opuncií. Bylo by to jistě nesmírně zajímavé. Jenom škoda, že s velkým teplem a suchem nejde ruku v ruce také mírná zima. Ta je naopak velmi studená. Takže moje milované kaktusy se musí zazimovat a na léto zase vyletnit. Malinko mi to připomíná venčení domácích mazlíčků. No, ale když to křehkým pichláčkům dělá dobře, tak proč se někdy s nimi nepomazlit? A kdy je to nejlepší? V době přenosu. A tak, když je nosím ven před dům, na zahradu a dokonce i nahoru na zeď, o malá zranění není nouze. Ostny nejdou ven a tak mi někdy dělají společnost i nějaký ten den a já čekám, až rána zduří a já je vlastně už i s nepopulární tekutinou takzvaně vymáčknu ven. Za odměnu mi potom přepychově kvetou. Samozřejmě, že i těla rostlin nádherně nabudou. Ostny zmohutní a vybarví se. Je to taková moje nádhera a nejkrásnější pochvalou zůstává, když mi soused řekne „a co letos, budeš zase venčit kaktusy?“ Věřte, že za tu námahu to stojí a na lízání ran velmi brzo zapomenu!

  • Tento týden je ve znamení úplňku a ten, jak víme, dělá s lidmi a přírodou vůbec neskutečné divy. Jak staré Čínské přísloví praví: Když už je něco tak kulaté, že už ani kulatější být nemůže, začne to ubývat. A tak převedeno – co už se pomalu hrotí až se vyhrotí, tak to pomalu ubývá na síle, až to vyšumí.

    Za úplňku emoce dosahují těch největších rozměrů. Luna ovlivní fyzické počínání i duševní rozpoložení. Vše prožíváme daleko intenzivněji. Lásku, smutek, radost i zlost. A tak se není co divit, že právě úplněk tolik lidí zajímá. Vždyť ovlivňuje celé kontinenty, pohyb vod na naší planetě, počínání zvířat, růst rostlin a tak já myslím, že ani lidé nejsou tohoto ušetřeni.

    Potvrzuje to i počátek tohoto týdne, který začal celkem nevině. Pondělí ráno bylo celkem příjemné, jedu do zaměstnání a ani nic neočekávám, natož nějaké problémy. A jak už to bývá, každý přijdeme v jiné náladě s jinými zážitky. Nerada si tahám domů práci a naopak. V práci pracuji, doma odpočívám a užívám si. Byly pravda časy, kdy i v práci se děly zajímavé věci, lidé k sobě měli blíž a i legrace se užila. To ale s tržním hospodářstvím, nadbytkem pracovních sil a přímoúměrné nezaměstnanosti jaksi odeznělo v nenávratno. Často poslouchám „cinkali jste klíči, tak to máte“. A tak to máme!!!

    V práci je práce a také lidé. Každý jiný charakter, každý jiná krevní skupina. Někdo křičí, někdo pláče, někdo rozkazuje a někdo se veze a raději hodí odpovědnost na někoho jiného. V tom nejstrašnějším případě to udělá ten, na nějž jste spoléhali, ten, který měl řešit! Je to už však“ muž v letech“ a tak si nebude dělat zle. Proč taky. Do důchodu ještě nějaký ten rok má a přece se nenechá „uštěkat ženskýma“. A tak jsem dostala pěkný políček, stáhla jsem krovky a začnu poslouchat!!! Pravdu každý máme jenom tu svou. Mnoho těch, co by naslouchali, nejsou. Spravedlnost vždy je někde trochu jinde, než ji čekáte.

    Je moc dobře, že už je čtvrtek - je po úplňku. Emoce chladnou, vlkodlaci se prozatím stáhli a něco šumí… - že by?

  • Dnešní den, byl doslova nedělní a protože “ neděle je od slova nedělat“, jak říká můj tatínek. Tak jsem prostě nedělala. Bylo to nádherně započatý ráno. Krásně pršelo a byla docela zimina a to je přesně, to období, kdy se nechce a díky neděli ani nemusí z postele.

    A tak jsem vstávala až v deset hodin. A celý den byl očekáváním hokejového utkání. A konečně to začalo!!!. Byl to nádherný zápas. Ani jsem nedýchala, hrát s Rusy a vyhrát je otázkou prestiže. S takovou silou a odhodláním s nímž  páni hokejisti hráli, to bylo nádherný. Patrně, jako ženská nejsem schopna vyjádřit tu nádheru, hrdost a pocit štěstí. Co je to vlastně výhra? Výhra je něčeho dosáhnout, něco získat, někam se posunout. Ale ve chvíli, kdy za mě vyhrává někdo jiný. Někdo, kdo patří k mému druhu, mému kmeni. Potom je to vlastenectví, hrdost, že ti páni hráči patří do „mé“ země, pod „moji“ vlajku, poslouchají „moji“ hymnu. Slzy se derou do očí, srdce buší a já pociťuji něco, co se snad dá charakterizovat – štěstím. Takže dnes jsem šťastná, je mi dobře, je mi fajn. A s tím obrovským štěstím jsem zapomněla na kuře v troubě.

    Jenom mohu doufat, že stejně šťastné štěstí pociťuje i zbytek rodiny a … :-) :-) :-)

  • Ráno dcera odjela do ZOO. Je tam s moji sestrou a jejím mužem. Jenom doufám, že se jí tam bude líbit a přijede plná zážitků.

    My se zatím budeme věnovat zahradě. Naše zahrada čítá 4 000 m čtverečných. Je to docela záhul. Sotva skončím s pletím, mohu tam, kde jsem začala klidně začít znovu. Je to malinko schizofrenie. Ale naučila jsem se to mít ráda. Konec konců mám na to už věk…!!!

    A tak začínám stále znovu a celkem úspěšně si namlouvám, že si u toho pletí vlastně čistím hlavu. Možná je to to, co potřebuji. Co vlastně člověk potřebuje? Trochu lásky, popovídat si, nějaký ten úsměv a hlavně jídlo, pití, vzduch. Nic z těch hmotných statků si do hrobu stejně nikdo nevezme. Tak co nás stále pohání něco mít, něčím disponovat, něco vlastnit? Vlastně ta zelená mi dělá dost dobře. Ruce se nenadřou, mozek už vůbec ne a za mnou je i nějaká ta vykonaná práce. Co na tom, že ta práce je vlastně nekonečná. Je to moc fajn, náš život nekonečný není a stejně za mnohými z nás nic nezůstane. A tak pro dnešek mám radost z vypletého záhonku a zítra - …? Zítra vám možná povím, jak se Drahuška měla v ZOO.

  • Kráva

    Kráva

    Dobrý den, rozhodla jsem se sdílet svůj všední život s vámi. Baví mě psát, miluji svoji rodinu a myslím, že je v této rodině hodně legrace, lásky a porozumění. Proto jsem si vytvořila svůj blog a budu ráda, pokud někoho zaujme a stanete se mými čtenáři.

    Je mi kolem čtyřiceti a pro tento blog se jmenuji Slávka. Mám manžela Jana a dvě děti. Sedmiletou Drahušku, šestnáctiletého Vojtu a z prvního manželství mého muže jsem vyvdala pětadvacetiletého Marka a sedmnáctiletou Martu.

    Dalšími obyvateli jsou tři psi, kocour, králík, morče, potkani(ti jsou jak chovní, tak na zkrmení dalších našich miláčků),agama kočinčinská a sedm hadů.

    Za nejvzteklejšího obyvatele našeho domu jednoznačně považuji užovku býčí – jménem Kráva. K tomuto jménu přišla díky malé fantazii syna Vojty. Ve chvíli jejího pořízení vzal v potaz pouze její druhové přízvisko – býčí, a protože se jednalo o samici bylo to prostě poněkud hanlivé jméno „Kráva“. Kráva je velmi podobná zmiji obecné, útočí na vše, co se hýbe, kouše a neustále vztekle kmitá ocasem, podobně jako chřestýš.

    Na dnešní den měl Vojta sen – zdálo se mu, že jel vlakem. Ve vlaku upadl a poranil si ruku. Po dojetí do stanice šel do oddělení informací toto oznámit. Stál ve frontě. Za ním žena s malou dcerkou. Dcerka byla velmi hlučná a maminka nervózní. Stále syna poštipovala do ruky a domáhala se, aby ji pustil před sebe. Vojta nechtěl. Ruka ho bolela. Ženě Vojta vysvětloval, že přišla až po něm, tak ať prostě vydrží, tak jako ostatní. Paní byla velmi neodbytná a zakousla se Vojtovi do ruky. Vtom se syn probudil, rozsvítil a zjistil, že vedle něj je jeho rozzlobená“ Kráva“. Jeho oslovení „ty jedna krávo“, bylo tentokrát 100% s malým „ká“!!!